Jsem živa či mrtvá?

Krásný den všem,

dnes bych se s vámi ráda podělila o jednu zajímavou knihu, která se mi dostala do rukou. Nechci, aby to však vyznělo tak, že píši recenzi na tuto knihu.

Ráda bych vám chtěla předat její poselství, které je nádherné. Pravdou je, že v dnešní době, kdy jsme až zahlceni moudrosti Toltéků se opomíná i na to, že každý jsme originál. A tom chci dnes přesně psát. Kniha se jmenuje Králíček Sameťáček. Pro někoho jen kniha, pro mne však cenný kousek, který má čestné místo v mé knihovničce vedle knih jako je Tajemství, Miluj svůj život apod. Je to kniha, jejíž název sice trochu mate a působí tak díky němu jako kniha pro děti, pravdou však je, že je pro nás všechny bez ohledu na to, kolik nám je let.

Nebudu vám tady vyprávět o čem přesně Králíček je, kdo budete chtít, tak si ji přečtete sami. Ráda bych vám předala pouze můj náhled na ní. Mohu říci to, že jak už název vypovídá, je o malé plyšové hračce, která touží být živá. Na jednu stranu je sice pravda, že hračka nemůže být živá, na druhou je však v pohádkách vše možné. A tak se stane jednou že ožije. Ožije díky touze být skutečnou, bez ohledu na to, že není ani člověk nebo zvíře.

Co zapřičiní to že ožije?

Není to nic jiného než vírou, touhou a sny. A to je přesně to poselství této knihy, které nás chce přivést zpátky k víře, ke snům a k našemu já. Chce nám ukázat, že jen my sami jsme strůjci svého štěstí a že je jen na nás jak se chopíme daru, jež nám byl shůry dán.

V návaznosti na Králíčka Sameťáčka ještě vyšla jedna kniha, jen se jmenuje trochu jinak. Jsou to Principy Králíčka Sameťáčka, kterou sice napsala jiná autorka, ale drží se původní předlohy, jen s tím rozdílem, že se už nejedná úplně o dětskou knihu. V Principech se pak můžeme dočíst i třeba to, že náš život sice žijeme my sami, ale svým způsobem nám jej organizuje společnost díky různým měřítkům, tabulkám i předsudkům.

Uvedu jeden příklad za všechny.

Není to tak dávno, co jsem se i já vdala, ne proto, že bych snad musela, ale protože jsem chtěla a můj muž také. Když mne krátce po Vánocích požádal o ruku, neváhala jsem ani vteřinu. V tu chvíli jsme nic neřešili, až při návštěvě rodiny, které neunikl prstýnek na mé ruce. Když jsme jim oznámili, že se budeme brát, hleděli na nás střídavě a ptali se nás proč, jestli musíme. My ale přece nemuseli, my chtěli, protože jsme to oba tak cítili. Ještě nějaký čas po oznámení našich zásnub jsme i od přátel slyšeli, ať se nebereme, že teď jsou v módě rozvody a ne svatby. My se nedali a vzali se... A víte co? Je nám spolu moc krásně.

A tak je to se vším, nejen se svatbou, ale i s módou, s auty, s postavením v práci. Všude kolem nás je tlak a ten Králíček Sameťáček v nás pod tlakem není tím Králíčkem, jakým se narodil a jakým byl. Stávají se z nás loutky společnosti . Nevím jak vy, ale já sama za sebe mohu říci, že jsem ten typ člověka, který se nerad ztotožňuje se všemi názory a předsudky nejen doby, ve které žijeme, ale i společnosti. Nemám ráda, když mne někdo řekne, že to či ono nesmím dělat jen protože budu v očích společnosti za podivína. Jsem přece svobodná bytost, která má své sny, vize, touhy a vůbec .... Proč mám žít podle tabulek či podle představ jiných? Já jsem přece já a pokud přestanu být sama sebou, bude to jako bych zemřela, nebo ne?

S úctou k Vám, L. MIRIAM V.